Léta dozrávání

   Život je pro mne obnošená vesta,

vše, co se dalo, dávno už jsem prožil,

teď už mi dávno zbývá jenom jedna cesta:

vstříknu si trochu jedu do žil.

   Pár kapek utrejchu jsem požil

a zítra zas si pro změnu,

v případě že bych ještě ožil,

kulí hlavu pro ženu.

   To jsem si říkal, když mi bylo dvacet,

když nevěděl jsem kudy dál,

až dobrý přítel vrazil mi pár facek

a pak se tomu se mnou smál.

   Dva roky na to - to jsem se zas věšel

pro tu, co měla oči jako mandle,

co měla pro mě, když jsem se s ní sešel,

polibky s chutí cukrkandle.

   Pro ni jsem došel k rozhodnutí,

že život pes je, buď jak buď,

a nikdo, že mě nedonutí,

abych ho žil, když nemám chuť.

   Tu opět přítel objevil se náhle,

nadávky jeho vyřklé z plných plic

to byly kapky do mé duše zprahlé,

a z té mé smrti nebylo zas nic.

   Až jednou: lehl jsem si na koleje,

neb jsem měl v duši zas nějaký zmatek,

ležel jsem dlouho, vlak však stále nejel

a pražce tlačily mě do lopatek.

   Dobytčí vlak do městských jatek

měl ukončit mé trápení,

byl všední den a přece svátek,

dobytčí vlak měl zpoždění.

   Čekal jsem zda-li přítel se mi zjeví,

aby mě vyrval smrti ze klína,

nejde a nejde, asi o tom neví,

tak jsem se zved a šel do kina.

   Život je pro mne obnošená vesta,

na jeho nudu právem stěžuju si,

to říká sotva jeden člověk ze sta

a ostatní se tomu divit musí.

   A proto kdo si neví rady,

ten ať se smíří s osudem,

my dokaváde budem tady,

nikdy říkat nebudem:

   Život je pro mne obnošená vesta,

šedá a nudná, jak to račte znát,

to říká sotva jeden člověk ze sta

a ostatní se musí smát.