Duben, první duben

Duben, první duben,
vítr z dlouhé chvíle mračna prohání,
je tak rozmarný jak mladá plavá paní,
pro kterou už týden jsem tak nešťastný.

Duben, první duben,
a já stále nevím co má za lubem,
mám-li dále čekat na její rty rudé,
než-li naprší a bláto nebude.

Hned se usmívá, hned slzí,
první duben v očích má,
láska prý ji brzy omrzí,
prý má za ušima.

Já však nedám na počasí,
já víc věřím na lásku.
Políbím ji zlehka do vlasů
a dám jí otázku:

Lásko má, račte se rozhodnout,
chcete mne ráda mít,
nebo mám dále za svým snem plout?

Duben, první duben,
jaro jako láska zvolna začíná,
teď však musíš být už klidnější a jiná,
abys mohla být mým věčným osudem.